Historik Walter Scheidt ve své knize The Great Leveler tvrdí, že pandemie, tak jako války, revoluce, či kolaps země, vedou k větší rovnosti. Ekonom Thomas Piketty ve své knize Kapitál ve dvacátém prvním století podobně poukazuje na to, že světové války a pandemie chřipky v letech 1918 a 1919 přispěly k poklesu nerovnosti po roce 1945. Zatímco vysoká úmrtnost může zvyšovat mzdy pracovníků snižováním pracovní síly, pandemie nejsou ani nezbytným, ani dostatečným základem pro snižování nerovnosti.
Pandemie roku 2020 se nevyrovná moři, který zabil třetinu evropské populace, ani chřipce z roku 1918, která zabila asi třetinu světové populace. Důsledkem této pandemie je rostoucí nezaměstnanost, a ne nedostatek dostupné pracovní síly, jak tomu bylo v případě těchto předchozích krizí. Na rozdíl od velké hospodářské krize a předchozích období krize, akciové trhy během současné pandemie rostly, aktiva bohatých prudce zvýšily své hodnoty, čímž se zvětšil rozdíl mezi bohatými a chudými.
Předpokládat, že tato pandemie nevyhnutelně povede ke snížení nerovnosti a nastolí lepší svět, by bylo nezodpovědné. První světová válka určitě nebyla velkým vyrovnávačem. Nerovnost vrcholila začátkem 20-tých let 20. století a do 30-tých let už byla v USA, Velké Británii a Evropě rozšířená nezaměstnanost a bída. Kontrast s pokrokem, který následoval po druhé světové válce, ukazuje, že nemůžeme předem říci, co tyto katastrofické krize přinesou. Společnosti formují lidské činy a vůdci, nejen události.
Ve své knize Záchrana: Od globální krize k lepšímu světu identifikuji, jak mohou jednotlivci, firmy a vlády vyvolat změny na snížení nerovnosti, která rostla v Evropě i v USA před zasažením pandemií COVID-19. Koronakríza tento trend pouze urychlila. Dnes jsou ze zemí s vysokými příjmy země s největší nerovností. Právě v těchto zemích se uskutečnila neoliberální křížová výprava, která usilovala zmenšit velikost vlády snížením daní a přerozdělením, privatizovaných státních podniků, podkopání síly odborů a zrušením pravidel pro omezení soukromého sektoru. Nižší úroveň nerovnosti v severoevropských zemích a ve východní Asii od 70. let je způsobena jednak vyšší úrovní sociálních dávek pro lidi v nouzi, a jednak vyššími veřejnými investicemi do vzdělávání, zdravotnictví a bydlení, které jsou financovány z vyšších daňových zatížení pro bohaté.
Obojí vyžaduje značné rozpočtové zdroje a od finanční krize v roce 2008, s rostoucí nezaměstnaností a zhoršením již tak slabých veřejných financí, si jihoevropské země nemohli dovolit štědrost jakou si dovolilo Německo s navýšením vládních výdajů o více než 20%. Pracovníci v Itálii, Španělsku a zemích východní Evropy, jako jsou Polsko a Maďarsko nedostávali podporu, jakou jejich severní sousedé. Výsledkem byl rychlý nárůst nerovnosti v jižních zemích a rostoucí rozdíly v Evropě.
